TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
Adršpašské skály: Zážitek od začátku až do konce!

Adršpašské skály: Zážitek od začátku až do konce!

Nasedáme do vlaku a víme, že to bude jeden z nejlepších výletů. Většinou se to tak na posledních společných tratích prostě děje. Neptejte se mě proč, ale je to tak.

Vyrážíme na dlouhou cestu vybaveni snad úplně vším, na co se dá vzpomenout. Cesta bude dlouhá, a tak jsme vybaveni i hudební produkcí, abychom rozdýchali některé trapné chvíle ticha. A tak tedy vyrážíme. Při ranní cestě nám to opět štěbetalo jako vždy, nechyběla ani nečekaná návštěva Lucčiny tety, která stejně jako my nasedla do vlaku. Jen s tím rozdílem, že my vyráželi na výlet a její teta do práce. Ještě nám popřála hezký výlet a my už byli v Olomouci.

Olomouc se v posledním roce stala dějištěm velkého množství výletů, které jsme společně podnikali.

Pár minut, rychlá pauza a už jsme seděli ve vlaku, který nás zavezl až do Pardubic. Byla to ta správná oddychovka. Jak už je při našem cestování zvykem většinou vyrážíme velmi brzo ráno, abychom toho, co nejvíce stihli. Toto byl ten případ, po sedmé hodině už jsme si užívali Pardubice a jeden lehký skok na další vlak do Hradce Králové. Únava postupně odpadávala a my byli připraveni na nové zážitky.

Teď už to byla jen otázka času, než dorazíme do našeho cíle. Vím, že tento cíl chtěla Lucie moc vidět, a tak jsem si řekl, proč vlastně ne. Až po sem je to vlastně úplně v klidu, a jen se dokážeme ještě sem tam usmát, doteď vlastně nevím čemu. Přijíždíme do Starkoče a akce může začít! Trefili jsme správný vlak? Jedeme správným směrem? Samozřejmě že ne! Zdejší trať je velmi zajímavá, o jednu ves dál se spojené vlaky totiž rozdělují. Jedna polovina míří úplně někam do pryč, a náš vlak do Adršpachu byl právě ten druhý. Takové fofry při přesedání, to nemělo chybu. No jo, jak se říká, líná huba, holé neštěstí.

A když už jsme tak úspěšně seděli ve vlaku, který s námi jel až do cíle, mohla začít i další podívaná. Projížděli jsme nádhernou krajinou, nechyběl Náchod, Teplice nad Metují a konečně cíl. ADRŠPACH!

Vystoupili jsme na peron, a už z dálky na nás vykukovala první skaliska. Ale nepředbíhejme, ještě pořád jsme byli čerstvě odejiti z vlaku a záchod, ZÁCHOD! To bylo to, po čem tělo toužilo! A najít je? NEMOŽNÉ! Ne opravdu větší budova to být nemohla. ÚLEVA! Tak bych to nazval.

A teď už ta správná cesta rovnou do samotného skalního městečka. Na kase ještě rychlé odbavení, šup a už jsme byli o pár kaček zase lehčí, ale co by člověk pro zážitek všechno neobětoval. Zadarmo holt ani pšenka nekvete. Nám však kvetla a už jsme obdivovali zdejší pískovnu. Ano to je to jezero, které spatříte, při vchodu do areálu.

Začala podívaná, na každém kroku padla nějaká fotka. Oko sice oblbnete krásou, ale mozek není hloupý. Šli jsme stále dál a dál, čekal nás neuvěřitelný okruh s délkou přes 3,5 kilometrů. Jednotlivá zastavení jsme dlouhou dobu vnímali, pak už se z toho stala rutina. Kam se podíváte, všude obří pískovcová díla, která přežila všechno možné. Skalní masivy, které se tyčí několik desítek metrů do výšky. Představují různé obrysy, tvary, postavy. Všechno zvládnete na první pohled, a budete obdivovat do posledního kamínku.

Došli jsme až k jezírku, na kterém jsme se mohli svést loďkami. Neuvěřitelné množství turistů, které jsme museli potkávat, se samozřejmě rozhodlo ve stejnou chvíli jako my, vyrazit na lodičky. Ale to čekání stálo za to. Při nalodění se na Titanic 2 jsme věděli, že náš kapitán je šprýmař, a že ty dva záchranné kruhy o kterých mluví vůbec nemáme. Ani na chvíli jsem nepochyboval, že tato show bude perfektní. Ještě několik let zpátky si takovou show rozhodně nepamatuju. Přes tanečnici Hula Hula až do přístavu v Singapuru a následně nejrychlejší otočce lodi na světě. To je jen malý výčet z toho, co jsme zažili. A vše s humorným nádechem. Musím říct, že jsem se bavil od začátku až do konce. Takže lodička za 1.

Trasa byla v horkém, parném dni náročná, a bez vody těžce proveditelná. A přicházely různé výhledy a zážitky. Rád si vzpomenu na velmi uřvaného místního průvodce, který svou polštinou a ukřičeným výkladem musel probudit i všechnu zvířenu, která ve skalách po stovky let v klidu odpočívala. Probraný k životu jsem nevydržel a musel se ozvat, ať neřve. Jen mám pořád ten pocit, že naprosto přesně věděl, co mu říkám, neboť ten pohled, který poslal zpátky, to bylo něco! (smích)

Pak už jen zbývaly ty nejkrásnější panoramata, neskutečné množství schodů a úžasná trojka cestovatelů, kdy jsme si byli navzájem v patách. Byli úplně stejného ražení, lezli na stejná místa, fotili se přesně tam, kde jsme chtěli my a naopak. Neskutečná souhra myšlenek.

Tady v tomto okamžiku se zastavím. Naši známí, se kterými jsme se navzájem doplňovali, totiž přišli se skvělým nápadem. „A nechcete vyfotit?“. Tady to bylo na pováženou. Oba jsme věděli, že touhle cestou to nepůjde, a vůbec se mi do toho už nechtělo, jenže v tu danou chvíli nechce nikdo vytvořit žádný zbytečný přešlap, a tak tedy s polknutím vznikly kupodivu působivé společné fotografie, které se staly jen další krásnou vzpomínkou.

Ještě několik schodů dolů a pak už netrvalo dlouho a byli jsme venku z areálu skalního městečka. Připadalo mi to, jako kdyby vše trvalo jen 2 minuty. Tak moc rychle všechno ulítlo. Ještě jsme zvládli malou svačinku v místní klasické jídelně, zalili jsme to dobrým zlatým mokem a po několika hodinách jsme mohli vyrazit směrem domů. Před odjezdem se Lucie ještě rozhodla občerstvit smaženým rychlíkem, no a zde jsme natrefili na úžasnou obsluhu, která byla opět na stejné vlně jako my, a hlavně teda potřebovala asi normálně promluvit o svých strastech v rychlém občerstvení. To je teda branže, řeknu vám. Nic záviděníhodné!

Ted už opravdu na vlak a šup směrem domů. Takový ten zvláštní pocit, když víte, že něco končí. To i ta hudba, kterou jsem si pouštěl do uší, byla naprosto idylická. Jedna odjezdová pecka na závěr. Jenže bych to nebyl já, kdybych prostě nepokoušel štěstí… Už jsem vám říkal o Pardubicích? Že ne? Tak příště!

Diskuse()

  1. David

    David

    autor článku

    V životě se řídím jednou úžasnou myšlenkou, a to, že kdo necestuje, jako kdyby nežil. A když k tomu ještě přidám myšlenku, která říká, že není čas, ztrácet čas, tak vás už asi nic nepřekvapí. Nebojte se změny! Třeba to budete právě vy, kdo začne díky našemu portálu cestovat, tedy žít!