TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
Jinolice 2018 – Tak trochu zapomenutý výlet

Jinolice 2018 – Tak trochu zapomenutý výlet

Jen blázny jako my, může napadnout kempovat poslední víkend v září. Opět slovo dalo slovo a razilo se na další společný výlet. Cílem byly Jinolice a Prachovské skály.

Tentokrát nás jelo zase o trochu víc. Konkrétně o dalších pět. To ovšem nikdo netušil, kolik legrace nás čeká. Dejv dělal ostudu už ve vlaku jako obvykle. Jája zase pro změnu opět nevynechala nugátové koblížky, které nevedly k ničemu jinému, než k „zasviněnému tričku“. Po patřičném prozkoumání a ochutnání podotkla, že hovno to nebylo! A jelo se dál. Kilometry cesty tak ubíhaly s neskutečnou lehkostí.

Pomyslná čára nebo cíl, chcete-li, byly Jinolice, tady jsme totiž měli kempovat. Do kempu jsme se sbíhali jak slepice po flusu. Poslední dorazil jako vždycky strejda Martin. Rozdělili jsme si místa na spaní a chystali grilovačku. Myslím, že Dejv poučen z předešlých nezdarů, zvládl s pomocí strejdů Martina a Jardy zapálit gril. Chudák! Až mi ho bylo líto! Nicméně tato část byla velmi úsměvná. Chvíli před tím, než kluci dorazili z „velkého“ nákupu v Jičíně, to totiž začalo být, co do počasí velmi zajímavé. „Blesková akce“. A to doslova!

Nad kemp se totiž přiřítila bouřka, za kterou by se nestyděla ani současná vláda! Blesky lítaly sem a tam, déšť bubnoval líp než bubeník z Kabátů, a do toho všeho to vypadalo následovně. Holky se rozhodly, že si dají sprchu. Přece nepůjdou jako Evička na prasáka do spacáku! Vzaly ručníky a sprcháče a štrádovaly si to do sprch. To už se nad kempem ženili všichni čerti a při jednom z největších hromů vypadl proud a ze sprch se ozval šílený řev našich puberťaček. Prokládaný voláním o pomoc a větami: „Kde mám ručník ?“, „Kde mám boty ?“ ,,Přestaňte si dělat srandu!“ ,,Rozsviťte!“ Z neprůhledné tmy nás zachránil Tonda a jeho čelovka. Tonda. který má taky svůj kanál (na YouTube)!

Z běžného sprchování se tak stala groteska, která připomínala potápějící se Titanic. Světlo nebylo, takže jedinou záchranou po zbytek večera byla právě již zmíněná Tondova čelovka. Ta tak krásně svítila! Největším šokem však procházeli naši pubertální výrostci. Najednou nebylo kde nabít mobily. V kempu zavládla naprostá anarchie! Smutek, beznaděj, absolutní deprese! Nám dospělým to přišlo děsně k smíchu a bavili se na jejich účet. Sranda nás přešla hned ráno, když jsme zjistili, že si nemáme kde uvařit kafe. Ta beznaděj! Škodolibost se prostě nevyplácí.
To však nemohlo naše hlavní protagonisty Martina a Dušanku vůbec rozhodit. Ranní seanci u stolu doplnili zpěvem a tancem stylu „vem mě z boku“. Při kterém jsme se všichni téměř udusili chlebem. A vodu na kafe nám uvařili dvě dobré duše s plynovou bombou a vařičem. Posilněni a pobaveni jsme vyrazili po snídani na výlet. Konečně uvidíme ty skály. Však proto jsme tady. Zima jak v Rusku, sopel kam se podíváš! No nádhera! Z bláta nový podrážky, všichni poštípaní od komárů jak sviňa, ale úsměv od ucha k uchu. Hned za kempem nás čekalo první stoupání. Dušanka tu klapačku prostě nezavřela. Nezavře jí nikdy! Ani když stoupala vzhůru k Prachovským skalám. Tady už všechny přešel smích, někde jsme špatně odbočili a vlezli do skal z nějaké divné strany, stoupání jak na K2. Tady se totiž vstup neplatil. Jak se nám toto podařilo, dodnes nikdo neví.

Obdivovali jsme úžasné skalní masivy, při kterých nám všem běhal mráz po zádech. S otevřenou pusou jsme všichni koukali do dálek. Někde vzadu se tyčily Trosky. Při troše štěstí a při pěkném počasí, které jsme neměli, bylo vidět hezky daleko!

Toto všechno byla rutina, koukat, nešahat, nic nepřenášet, nechat vše náhodě. A to už víte, že jako skupinka, jsme pěkně hladoví? Vybrali jsme si úžasné místo, pěkně uprostřed stezky, na nejbližších kamenech. Založili jsme tábor, vytáhli svačinu, jak kdybychom 14 dní nejedli a pustili jsme se do žvýkání. Zprava doleva, zleva doprava. Až z toho šel strach. A to takový, že kolemjdoucí turisti dokonce zvážili jinou trasu, a šli jinudy, jen aby naši tlupu nemuseli potkat. Byli jsme jak loupežníci z Mrazíka. Jeden pár se ovšem odhodlal a míjel nás s otázkou, jestli nejsme náhodou dětský domov. To jsme všichni přestali jíst a pohleděli nechápajíc na sebe. Asi slušnej oddíl. Jako jak tohle mohlo vůbec někoho napadnout. Že bychom všichni vypadali mladší?

Skály a další skály, to bylo tolik skal. Obdivovali jsme úžasné žluté značení, které se na skalách objevovalo. Až teda později Jája s Martinem přišli s informací, že nejde o značení, ale vandalismus, nejspíš pokus o graffiti. A my jsme to ještě obdivovali! Prej jdeme po žluté! Při hledání správného značení se opět projevil Dejvův talent na jazyky. Tentokrát pro změnu jazyk anglický. Manželský pár z Izraele ztratil parkoviště s autem a žádal o pomoc. Dejv je sice poslal po žluté, ale kdo ví, jestli je na konci čekalo to správné parkoviště.
Obdivovat výhledy jsme mohly po celý výlet, kam jsme se hnuli, všude byly skály. Při cestě zpět do kempu jsme ještě narazili na popelnici, která se stala terčem menšího vtípku. Martin se rozhodl, že tuto popelnici doslova pokřtí, a tak neváhal a už držel Markétku v náručí a už se ji snažil do popelnice nacpat. Nepovedlo se! Popelnice i Markétka úspěšně vzdorovaly!

Zbývalo už jen opravdu málo, při východu ze skalního masivu jsme ještě mohli obdivovat rekonstrukci bitvy, kdy už z dálky byly slyšet výbuchy historických děl. Zpočátku to vypadalo, že v blízkém lomu odstřelují kameny, ale byly to vojáci, kteří lítali vzduchem na bojišti. Neboť jsme hodně hladová výprava, tak na nejbližší zastávce všechny přepadl obrovský hlad, že se „prý“ najíme. No při pohledu na neskutečnou frontu nás ten hlad i přešel a raději jsme si došli zpět do kempu. Tak nějak v koutku duše jsme doufali, že elektřina už bude nahozená. Táhla nás neodolatelná chuť dát si kávu, a něco k jídlu. A udělali jsme to! Elektřina fungovala, místní stánek s rychlým občerstvením taky nadchnul.

Večer probíhal druhý pokus o grilování. Tentokrát bez průtrže mračen! ÚSPĚCH! Jediný neúspěch, který se s námi vleče již od Rokytnice nad Jizerou, je chybějící vývrtka na víno. Ta prostě není! Plni elánu jsme si vykročili k sousedům, kteří úspěšně odpočívali – nejspíš taky po náročném dni bez elektřiny, a tak nám ji půjčili. Večer utekl jako voda a už jsme si to šinuli zpátky do chatek, utichla noc, utichl poslední smích a všem bylo jasné, že se blíží konec tohoto výletu.

Ráno bylo nevlídné, chladno, podzim za dveřmi a s tím i nostalgická nálada – blížící se odjezd. Zase jsme se všichni rozjeli do svých domovů rozesetých po celé republice. My se sem ještě jednou určitě vrátíme.

Diskuse()

  1. Jája

    Jája

    autor článku

    Jsem věčně hladová žena, která si klidně vezme i ponožky v létě! Umím se smát nahlas a jsem pro každou špatnost! A mám v hlavě zase nějaký nový nápad...