TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
Praha 2018: Metropoli jsme si podmanili

Praha 2018: Metropoli jsme si podmanili

„Karolíno, vstávej, už ti podruhé zvoní budík!" Toto byla přesně ta věta, díky které mi odstartoval výletní den. Bylo 28. 8. půl sedmé ráno a já toho za poslední dva dny naspala vážně málo, takže jsem mu odpověděla jen jakýmsi zamručením a budík vypla.

Potom jsem ještě chvíli ležela v posteli a přemýšlela nad tím, proč mě brácha vzbudil až při druhém vyzvánění budíku, vždyť účel byl vstát při tom prvním! Ranní přípravy tedy probíhaly celkem líně, teda alespoň ty moje. Ostatní členové rodiny – máma, mladší ségra Mája a již zmíněný starší brácha Pavel pospíchali. A vyplatilo se jim to. Zatímco oni se už hotoví procházeli po bytě, já se pořád ještě ospale připravovala a zdržovala.

Cesta na autobus, kterým jsme měli přijet do Teplic, probíhala celkem v tichosti. Řekla bych, že jsme všichni ještě spali. Tedy, já spala určitě. Probudil mě pak až silný naráz do popelnice v Teplicích, když jsem se prohlížela ve výloze, a v duchu si opakovala, že se na mém vzhledu podepsala ta líná příprava. Po tom nárazu jsem si uvědomila, že jedeme do Prahy, na další společný výlet, kde se setkáme s lidmi, se kterými jsme absolvovali i výlet v Rokytnici, a že si ho zase užijeme! Měla bych být veselejší!

Pak jsme se už konečně dostali do toho slavného Arriva Expressu. Cesta ubíhala rychle se sluchátky v uších a neustálým doprošováním o úsměv na fotce nebo zamávání do videa. To byl totiž úkol – zdokumentovat cestu. Následně už nás čekala jen kraťoučká cesta metrem, schody, ulička a nakonec to hlavní – další účastníci zájezdu, jimiž byla Evička, strejda Martin a David. S nimi jsme se samozřejmě přivítali.

Po přivítání se naše malá výletní rodinka vydala rovnou do ulic Prahy. Smáli jsme se, jedli toasty a na Václavák jsme došli během chvilky. Popsala bych vám klidně i ulice, kterýma jsme šli, ale protože já nedorazím ani do správného domu svého strejdy, je tenhle popis zcela nemožný.

Na Václaváku jsme si dali krátkou přestávku, nafotili pár fotek sochy Sv. Václava a se smíchem se pomaličku vydali dál. Zase jsme se samozřejmě nevyhli dalším fotkám a záběrům. Dokonce ani turistka z asijských zemí nedokázala odmítnout strejdův šarm, a tak si s ním bez protestu dala selfie.

Nohy nás nakonec zanesly do ráje, ráje dětí, aneb prostě do Hamleys. Někoho zaujaly Marvel postavičky v životní velikosti, někoho skateboardy, jiného zvláštní efekt, kde byl člověk na jedné straně velký a na druhé malý, no a další si prostě chtěl jen zatančit před dveřmi Party room.

Celou tu bláznivou procházku hračkářstvím ukončil nejmladší člen výpravy jízdou na tobogánu. Pak jsme se s údivem, že už je tolik hodin vydali zase pryč. Shodli jsme se na tom – totiž naše hladové žaludky se shodly na tom, že už je čas se najíst, a tak nás tentokrát dovedly do opravdového ráje. Do zdejší Havelské koruny.

Na jídlo jsme čekat nemuseli, prostě jsme přišli, řekli, co chceme a zaparkovali to do nejbližších volných boxů. Ano, potřebovali jsme dva, protože bylo v našem počtu skoro nemožné, nacpat se do jednoho a najíst se. To, že jsme byli ve dvou boxech, nám však neznemožňovalo už asi tradiční ochutnávání tatarky a smažáku.

Po jídle a odpočinku byl zase čas vyrazit dál. Přeci jenom, Praha byla velká, čas utíkal rychle a my toho ještě hodně neviděli. Proto jsme se vydali k blízkému Orloji a od něj pak dále pokračovali na Karlův most. Tam nás čekalo překvapení v podobě nespočetně turistů a na každém kroku byl slyšet cizí jazyk. Taky jsme se mnohokrát zastavovali, protože bylo na co koukat. Na jedné straně malovali, na druhé hráli na různé nástroje, všude okolo byly krásné výhledy…

Karlův most jsme tedy prošli o něco pomalejším tempem než předtím. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože lidí tam bylo sakra hodně. Často jsme mluvili na cizí lidi, protože ten, co byl u vás, se mohl díky tomu davu během chvíle dostat někam deset metrů za vás. O to větší sranda pak byla, když na vás cizinci koukali jako na úplný idioty.

Pod zámeckými schody jsme se na sebe jen usmáli a vydali se nahoru. Upřímně, po tom obědě to bylo celkem náročné, navíc nám do toho začalo svítit sluníčko, ale dali jsme to a mohli se těšit na Pražský hrad a katedrálu Sv. Víta. Ani jedno nás nezklamalo, řekla bych. Sice nás trochu mrzelo, že jsme se v katedrále nemohli dostat víc dopředu, protože na to jsme museli mít vstupenky, ale i tak se nám to líbilo.

Pak už jsme tedy pokračovali směr Nový svět, vlastně jsme se na ten směr museli nejprve zeptat jedné paní, která nás prostě odpověděla, že tam je nějaké šedé auto a za ním je Nový svět. A tak jsme našli šedé auto a vesele pokračovali dál.

V Novém světě nás rozhodně zaujaly ty krásné domky a červené trenky nad dveřmi jednoho domu. Ne, že bychom byli nějací sběratelé pánských trenek prostě to jen působilo komicky.

Další zastávkou byl Černínský palác a jeho zahrady. Tam některé členy zaujaly lavičky a jiní si prostě chtěli projít zahrady, a tak jsem se s těmi nadšenci oněch zahrad vydala na procházku. Obyčejná procházka se během chvíle proměnila v romantickou procházku jedněch už dávno plnoletých jedinců, a tak jsme se s Evčou s radostí pustily do fotografování těch „hrdliček“.

Zahradu jsme během chvíle prošli, a pak byl čas se zvednout a pokračovat k hlavnímu bodu celého výletu, hurá na Petřín! Hurá do kopce! Cesta na Petřín byla kratší, než jsme čekali, přesto nám však bylo místní hřiště po chuti. Sedli jsme si na volnou lavičku okolo stromu a Mája se pustila do prolejzání. Energie měla tedy víc než dost. To se pak projevilo i u samotné rozhledny. Ne, že by byla chtěla vylézat až nahoru, ji spíš zaujalo zrcadlové bludiště, kam jsme s ní s Evičkou taky šly.

Prvně jsme čekaly desetiminutovou frontu, a pak jsme konečně vešly dovnitř. Bylo tam bludiště a nakonec pár zrcadel, které vás dělaly magory. Líbilo se nám to, avšak čekaly jsme to delší. Po skončení jsme se tedy vydaly za zbytkem výpravy, která momentálně usínala někde opodál na schodech. Ti, se po našem příchodu zvedli a pokračovali jsme zase dál. Tentokrát z kopce dolů, a jak se říká: Do kopečka jde to ztěžka, ale za to z kopečka, vrzají nám kolečka. O tom se mohl přesvědčit Pavel, když omylem políbil strom.

Dospělí se pak shodili na tom, že si dají kafe a tak jsme celou cestu, ani nevím kam, poslouchali, do jaké kavárny půjdou. No, hádejte, kde jsme nakonec skončili. U automatu? Ne. Na nádraží v nějakém kiosku? Ne. V KFC, ale nestěžovali jsme si. Káva prý byla dobrá a jídlo taky. KFC byla vlastně taková dobrá tečka za celým výletem.

Diskuse()

  1. Kája

    Kája

    autor článku