TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
Pravčická brána 2018 – Nikdy nevíš, jak to dopadne!

Pravčická brána 2018 – Nikdy nevíš, jak to dopadne!

Píšeme datum 14. 7. 2018, je brzo ráno, sobota a celá partička šílenců, kteří celý páteční večer oslavovali narozeniny největšího kápa na světě, Martina, se probouzela k životu.

Dozvuky večerního mecheche byly nepříjemné, žaludky jak na Titanicu, s tím rozdílem, že namísto potopy přišla pravidelná návštěva Martinovy oblíbené síně slávy! Už tehdy se rodila hvězda místního potrubí!

Pravda, nesmím opomenout našeho pana kameramana a hlavu děravou Pavla, který při troše štěstí zapomene i svou hlavu, téměř kdekoli. Naštěstí to byl tentokrát jen fotoaparát. Ale takto smutnu situaci bych nepřál nikomu.

Naše jediná žena, šmoulinka, byla o poznání rozumnější a chytřejší. Ano, je to skutečně tak, ale na ženské pokolení v tuto chvíli nemohla být jediná výtka.

No a poslední a asi největší blázen z celé výpravy, hned po potrubníkovi, sklerózovi a šmoulince, byl Coody alias Dejv.

Tahle úžasná partička si dala za cíl Pravčickou bránu na severu Čech, respektive přímo v Hřensku. Ještě než jsme se dostali k autu, provázela tuto výpravu nejedna hláška, a už v ten moment bylo jasné, že dobrá nálada z pátečního večera na sebe nenechala dlouho čekat. Nasedli jsme tedy do auta, Martin si vystoupil a řekl, tak končíme! Dělám si srandu! Vyrazte tedy s námi k nejkrásnější přirozené skalní bráně na našem kontinentu.

Cesta probíhala standardně, srandičky, blbinky, a ospalý Pavel. Proč ospalý? Jízda autem, mu totiž nedělala dobře. A jako za starých mladých časů dostal „kajnedril“, a šel spinkat. Aby toho nebylo málo, naše výprava postupně projížděla pěknými vesničkami, pomlouvala kde co, a najednou se objevila v Děčíně. Místní obchodní dům, Billa, nás okouzlil natolik, že jsme zde udělali takovou tržbu, že na to do smrti nezapomenou. Asi 60 korun. Važte si toho!

A tak tedy natěšeni na nějaké to občerstvo jsme se vraceli směrem k autu, kde už netrpělivě vyhlížel svou oběť Martin (Evička totiž nesla jídlo). A jak známe Martina, nenajdete téměř jediný záběr, kde by něco necpal do papule.

S úsměvem na tváří nastartoval a po náhlém vzpomenutí si, na Pavlův fotoaparát, přišla již zmíněná tragická situace. I zaplakal celý ansámbl a už se jelo dál.

Z Děčína do Hřenska je to opravdu, co by kamenem dohodil, a proto netrvalo dlouho a čtyřčlenná posádka už projížděla celým Hřenskem, až na samotný konec. A to byl konec. Konec všech srand! Zaparkovat ve Hřensku? Nemožné! Při 35°C vedrech, která panovala, to znamenalo dostat nejmíň jeden, ne-li dva infarkty. Martinovi se rosilo čelo, a Pavel jen spokojeně pospinkával. Evička celá udivená, jak je tohle možné, podporovala nejdůležitějšího člena slovy: „Neboj, něco najdeme! No to snad není možný!“. A opravdu, možné to bylo.

Zajeli jsme tedy zpátky do samotného Hřenska a místní vietnamská komunita se stala na několik dalších hodin naší záchranou a z ničeho nic také nejlepšími přáteli! Dokonce si nás natolik oblíbili, že jsme mohli auto zaparkovat do jejich prodejny. Ano čtete správně! Místní vietnamci totiž naprosto dobře vědí, co vašemu automobilu svědčí a proto nabídnou i svou vlastní prodejnu, jen aby utržili za parkovné nějaký nekřesťanský poplatek.

S pozdravem, pac a pusu jsme se loučili s naším vietnamským kamarádem a už jsme vyráželi vstříc plánovanému dobrodružství. Nechyběla procházka kolem řeky Kamenice, obdivovali jsme krásu hotelu Praha. U tohoto hotelu zaperlil Dejv. Měli by ho konečně naučit číst v nabídkách jídel. Velmi ho rozčílila zdejší nabídky zmrzliny za 279 Kč. Samozřejmě strhnul takovou vlnu nevole, že celá výprava div neplivla na místního číšníka. Hanba! Vydřiduši! Darmožrouti!

Po rozčílení už byli zase na cestě, málem sebou vzali místní rozcestník, okukovali a fotili si zdejší mlýnské kolo, které na rozcestí k soutěskám vytváří krásnou atmosféru. Postupně jsme tak stoupali výš a výš. Míjeli jsme několik vodních toků, malý vodopád, který posloužil jako neskutečná zábava pro některé hudební fajnšmekry. Pavel a Coody jako velcí milovníci Trance se hned vžili do role Armina. Bláznovství? Vůbec!

A jak jsme si to tak šlapali nahoru, dorazili jsme až k malému přístřesku, odpočívadlu Tří prameny. Musím se přiznat, že široko daleko jsem nenatrefil ani na jeden.

Plni elánu jsme dlouho neotáleli a vydali jsme se vstříc výstupu k hlavní atrakci dne. Cesta byla pohodová, Martin na svých bedrech náklad, jak dromedár. Pavel se selfie tyčkou ohrožoval místní kolemjdoucí, Evička ta nasávala atmosféru a Dejv nezavřel celou dobu hubu. Vznikaly však další nezapomenutelné momenty, při kterých se usmívám ještě teď. Od lahve nastražené Eviččině pozadí, přes nabušeného Martina, který působil v jednom úseku výstupu jako tryskomyš. Rozhodl se nás pěkně potrápit a dal se do divokého výstupu, při kterém jsme sotva popadali dech.

Blížilo se první odpočinkové místo. Naučná stezka nabízela spoustu zajímavých informací, jaké zvířata se v dané lokalitě nachází. Jako vyorané myši jsme u cedule stáli a dělali, že umíme číst. Chyba! Chyba! A po chvilce už jsme stoupali podél stěn úžasných skalních útvarů. Od krásných bochánků, přes krpály, které působily mohutně, až po naše další odpočinkové místo, kde už to nikdo nevydržel a započala etapa – jíme s chutí.

Po pohodové svačince, kterou pro nás chystal Evik, jsme se mohli pěkně energicky vydat k dalšímu bodu dnešního putování. Byla jím jeskyně Českých bratří. Tento masivní úkaz stál za to. Krásná podívaná, pod nohami samý písek a nad vámi neskutečně velký převis, který sloužil jako dokonalý úkryt před nebezpečím. Jediným nebezpečím široko daleko byla naše skromná výprava. Pavel si užíval jeskyni, Evičku a Martina učarovala romantická chvilka a Dejv musel konečně chvíli mlčet.

V těsné blízkosti jeskyně byl potom padlý kmen stromu, na který si Martin okamžitě vylezl. A tady nastalo peklo! Jednak obavy z případného držkopádu. Dále také proto, že zde nevznikla požadovaná fotografie. Mělo to vypadat nebezpečně a nevypadalo. Ale klobouk dolů před Martinem, že lezl i tam, kam ostatní nechtěli ani koukat. Regulérní blázen!

Po opuštění tohoto místa jsme se vraceli stejnou cestou zpět na hlavní stezku. Ta tentokrát kousek nad jeskyní znamenala průchod kolem současného velkého trendu – malých mohyl. Ty se zase zalíbily Evičce a Pavlovi a tak začali blbnout. Evička už nevěděla, jak by se k mohylám postavila, už jen si lehnout! Pavel ten to vyřešil Šalamounsky a vytvořil efekt průletu skrze velká skaliska. Aby bylo jasno, obrátil telefon a projel skrz mohyly mobilem, jako máslem. Tadá!

A jdeme dál, rázně jsme vykročili, neboť jsme věděli, že k cíli už to máme opravdu blízko a to nejkrásnější nás teprve čeká. Cesta ubíhala svižně, neustálým povídáním a vytvářením komických situací to uteklo až příliš rychle. Stáli jsme tam!

Přišla očekávaná chvíle a nad námi se rozprostřela úžasná Pravčická brána. A nedaleko od nějak úžasné Sokolí oko. Dlouho jsme nemeškali, ještě pár cvaknutí fotoaparátů, několik záběrů na nás, na šutry a už jsme si to šinuli k pokladně, abychom tu krásu mohli vidět ještě více zblízka.

Nebyl by to Martin, aby nepřipravil pro celou výpravu situaci téměř neskutečnou. Jak už jsem psal dříve, Hřensko a celé okolí, to jedna velká vietnamská, japonská a čínská komunita. Ať už jde o místní, nebo o turisty. A těch tu bylo požehnaně. Jedna taková skupinka zrovna vytvářela životní fotografii, kdy chtěli zachytit, jak vypadali, když ještě vypadali. No a Martina samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než se jen tak, aby se neřeklo, přichomýtnout k této skupince a tu fotku si udělat s nimi. Myslím, že po návratů japonských, možná vietnamských, ale také možná čínských turistů domů, měli krásnou fotku s naším Martinem do alba. Z Martina měli samozřejmě radost, zasmáli se, a dokonce si mysleli, že pochází z Indie, kluk náš ušatá.

Postupně jsme se propracovali až k pokladně, každý poctivě vypláznul 70 Kč za vstup na vyhlídku a začala ta pravá podívaná. Vyhlídka na celé Děčínsko, široko daleko úžasné počasí, sluníčko pálilo, únava přicházela postupně a vlastně nám nic nechybělo. Kochali jsme se nádhernou přírodou, obdivovali jsme mohutnost brány, která se tyčila nad námi. V tu chvíli jsem si vlastně uvědomil, jak malí pánové a jedna dáma, nad přírodou vlastně jsme.

Prošmejdili jsme tak postupně vše, co vyhlídky nabízely. Viděli jsme Dlouhodolské stěny, Malý Pravčický kužel, a celé krásné kopcovité Děčínsko až po Růžovský vrch. Tohle všechno nabízela překrásná vyhlídka, ze které bylo vidět na všechny světové strany.

Vznikla zde velká spousta zážitků, úžasných fotografií, vzpomínek a okamžiků, které si bude celá naše výprava pamatovat na velmi dlouho. A víte co, myslím, že slov bylo dost, je čas se na to celé podívat. Na základě vzniklých materiálů všech účastníků výletu vzniklo toto úžasné video, kterým se dovolím rozloučit. A myslím, že nebudu daleko od pravdy, když za celou naši čtyřčlennou pohodovou výpravu řeknu, že něco takového už nikdy nezažijeme… ale, nebyl by to Martin, aby nepřišel s dalším nápadem. Ale o tom už jste četli od naší Jáji, neboť Rokytnice byla dalším pokračování našich pestrých životních zážitků!

Na zpáteční cestu už nás čekalo jen rozčarování a vysvětlení, že Dejv je vlastně negramot, a neumí číst! Ta zmrzlina, totiž nebyla za 279, ale byla součástí celého menu, které stálo tuto částku. Nebýt Evičky, je Dejv rozčarovaný dodnes… A teď už dost řečí, a slibované video ke zhlédnutí.

Diskuse()

  1. David

    David

    autor článku

    V životě se řídím jednou úžasnou myšlenkou, a to, že kdo necestuje, jako kdyby nežil. A když k tomu ještě přidám myšlenku, která říká, že není čas, ztrácet čas, tak vás už asi nic nepřekvapí. Nebojte se změny! Třeba to budete právě vy, kdo začne díky našemu portálu cestovat, tedy žít!