TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
Rýzmburk 2019 – Kde se krása snoubí s nebezpečím!

Rýzmburk 2019 – Kde se krása snoubí s nebezpečím!

Ráno nevypadalo zrovna vábivě. Předpověď slibovala slunečný den, ale vůbec to tak nevypadalo. Nad horami sice svítilo slunce, ale nevypadalo to na celodenní záření. Dlouho jsme s Dejvem přemýšleli, jestli se vydáme do kopců pokořit Rýzmburk. Ale protože jsme oba dva blázni, které nic nezastaví, sedli jsme do auta a vydali se směr Osek.

Rýzmburk, nebo hrad Osek, jak se mu taky říká, je jeden z největších a nerozsáhlejších gotických hradů u nás. Postavili ho Hrabišové v první polovině 14. století. Zbytek našeho gangu byl buď v práci, nebo ve škole.

Že to nebude jen obyčejný výlet, jsme tušili hned, jak jsme zamkli byt. Na schodech Jáje došlo, že nemá gumičky do vlasů, a než bychom je vyhrabali, už jsme stáli venku u auta a byli připraveni vyrazit. Nakonec jsme tedy gumičky spolu s pitím koupili v místním krámku. Ovšem nebyla by to Jája, aby se z gumiček stala groteska v podobě nákupu hned na třikrát. Jednou na ně zapomněla, vrátila se zpět. Podruhé na ně neměla dostatek peněz, vrátila se zpět. A do třetice všeho dobrého se jí podařilo gumičky vítězoslavně donést až do auta!

Odsud už se za námi vytvořil už jen oblak prachu a vyráželi jsme vstříc novému dobrodružství. A taky, že jo! Ještě než jsme stačili projet Osekem, minout jednu z nejhorších jednosměrek v životě a dojet až na parkoviště nedaleko místního malého vlakového nádražíčka. Sluníčko vykukovalo zpoza listnatého lesa, kterým jsme se po chvíli vydali.

Už jsme vám říkali, že jsme hlavy děravé? Samozřejmě tentokrát zaperlil Dejv, protože si vzpomněl, že má obrovskou žízeň, ale pití nechal, kde jinde než v autě. Pití zdárně v batohu a teď už jen nerušená cesta směrem vzhůru k hradu Rýzmbruk.

Procházeli jsme kolem památníku věnovaného tragédii na dole Nelson III, prošli jsme naučnou stezku Přírodou a dějinami Oseka, a nechyběla ani podívaná v podobě skokanského můstku, o který osečtí pečují. Po skokanských můstcích jsme vyšli na silnici a pokračovali napříč celou obcí neustále nahoru. Obdivovali jsme zdejší klidné prostředí. Na můj vkus doslova mrtvolné ticho a klid. Což tedy nahánělo místy i husí kůži. Bydlet bych zde rozhodně nechtěl. Podél celé naší trasy hučel Osecký potok, který tou dobou neměl nouzi o vodu. Přece jen březen, po zimě se vždy nějaký ten „žejdlík vody“ v potoku najde.

K vrcholku nám stále zbýval ještě pěkný kus cesty. Mrazivé, byť krásné ráno tomu všemu dodávalo nádech zvláštního pocitu. Toto všechno ještě umocnila Kaple Patronů Čech, která byla obehnaná ze všech stran silnicí. Pouze ji zdobila jediná lípa, která je naštěstí státem chráněná.

Od této lípy vedly naše kroky Přírodní rezervací Vlčího dolu. Vlka jsme tedy nepotkali žádného, a ani vlka jsme nechytli. Bylo nám fajn. V jedné chvíli jsme míjeli přístřešek pod hradem. Zde jsme si dali malou pauzu a doplnili energii malou svačinkou. Podél přístřešku a vlastně až do cíle se nacházely cedule s naukou o místních historických dobách. Toto stálo za přečtení. Nás ze všeho nejvíc zaujal rodokmen, který v té době znamenal vládu panovníků v raném dětství byť na období pár let.

Po neuvěřitelné záplavě informací jsme vyrazili dál. Došli jsme na rozcestí, které nás zavedlo k pamětní desce Václava Lavičky. Každý normální člověk by si vybral cestu označenou a přístupnou. My jsme se na místo vyškrábali nejhorší možnou přístupovou cestou. Příkrým svahem, který byl na březen ještě pěkně zmrzlý. Každé špatné našlápnutí mohlo znamenat pád, v lepším případě jen uklouznutí.

Naštěstí se nestalo. Pěkně jsme obhlídli každý kámen, každou pamětní desku. Chvílemi jsme ani nevěděli, který z těch kamenů je tou pamětní deskou. Nakonec to dopadlo dobře!

Při cestě zpět jsme zvolili vyšlapanou cestičku, která nebyla tak nebezpečná. Proč nás toto nenapadlo předtím, je záhadou dodnes. Nyní už zbývalo dojít pouze ke zřícenině hradu Rýzmburk, která byla celou dobu před námi.

Na své poměry je zde rozcestí k hradu, které je dost nepřehledné, a ještě než jsme dorazili do prostoru hradu, míjeli jsme rodinný dům, který působil hodně zvláštně. Místo jako takové působilo hodně nepříjemně. Opuštěně. Celou atmosféru ještě umocňoval zaparkovaný historický traktor. Nikde ani živáčka.

Pokračovali jsme dál. V celém prostoru zříceniny jsme se pohybovali obezřetně. Přece jen, místa označená jako nebezpečná moc přívětivě nevypadala. Dostat ulomeným kamenem do hlavy nebyl náš plán.

Výhled stál za to. Jaro ještě ani pořádně nezačalo, takže výhled přes zarostlé stromy se nekonal. A vidět bylo do širokého kraje. Sluníčko toto všechno ještě umocňovalo, takže až na pár nepříjemných momentů, kdy sluníčko zalezlo za mraky, zde bylo opravdu krásně. I po těch letech vypadala zřícenina velmi zachovale a poskytla nám úžasné chvíle. Obdiv k naší dávné historii se v nás nezapřel. Úcta k památce jako takové. Ještě pár chvil strávených na těchto místech a výlet se mohl ubírat svému konci.

Na konci však přišlo ještě něco nečekaného. Z ničeho nic, se u nás objevil pes. Bojové plemeno, které bylo opravdu velmi nepříjemné. Nevlídně se na nás díval. Asi dopolední svačinka. Začal po nás vyjíždět. Za chvíli na to jsme pochopili, že se jedná o psa majitele opuštěného domku, o kterém se zmiňujeme. Majitel byl opodál a svého psa vůbec nezavolal. Až ve chvíli, kdy se ozval výkřik Jájulky, která se psa lekla. Prošli jsme kolem celého stavení. Muž svého psa vůbec nechytl a nechal jej volně stát. My jsme postupně svižnějším krokem z místa odešli. Opravdu jsme se vylekali.

Tím, že jsme odešli, jsme doufali, že je po všem a z jinak pěkného výletu jsme si odnášeli najednou špatnou náladu.

Po všem nebylo! Naopak! Nebýt vysoké zdi, která nás dělila od řeky a prudkého srázu od domku pofiderního majitele, byli bychom psem napadeni. Pes s pěnou u huby se ze srázu rozběhl proti nám a začal nepříjemně vyjíždět, štěkat. A nebýt řeky a vysoké zdi mezi ním a námi, nevím, jak by to dopadlo.

Naštěstí pro nás, všechno dopadlo dobře. Postupně s odchodem z místa z nás tento nepříjemný pocit vyprchal a bylo jasné, že se na toto místo už asi jen tak nevydáme.

I takové mohou být výlety. Na cestách se zažije ledasco. Věřím, že pro všechny naše čtenářem bude tento příběh inspirací a možná i varováním, aby dbali své vlastní bezpečnosti na všech místech. A v přírodě na opuštěných místech toto platí dvojnásob.

Diskuse()

  1. David

    David

    autor článku

    V životě nikdy nezůstávejte dlouho stát. Život rozhodně není nuda! Naopak! Je to ta největší příležitost, jakou v životě dostáváme! Žijte dneškem! Cestujte!