TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
UNESCO: Kutná Hora není jen stříbro

UNESCO: Kutná Hora není jen stříbro

Naposledy jsme „zakempili“ v Pardubicích, a tady se naše cesty rozdělují. Mířím dál.

Netrvalo to moc dlouho, a byl čas opět na další cestu. Dnešním cílem je Kutná Hora. Nikdo neměl ani nejmenší tušení, jak to tam vypadá, poněvadž toto místo uvidíme poprvé.

Za poslední roky, kdy cestuju opravdu hodně, jsem poznal po celé ČR, spoustu nových přátel. Některé znám v podstatě celou věčnost. A právě na ty, které znám celou věčnost spoléhám nejvíce. A jak se říká, slovo opět dalo slovo a my už jsme vyráželi do Kutné Hory.

Plné soustředění na řízení vozidla a hlavně ten cíl, to nás tak rychle táhlo kupředu, že jsme byli opravdu co nevidět až v Kutné Hoře. Našli jsme si flek na zaparkování. Nic jsme neponechali náhodě, technika připravená můžeme vyrazit!

Ještě jedno kouknutí do mapy, abychom nabrali ten správný směr a už se šlo. Jen jsme kousek popošli, přišel na nás hlad. Zavítali jsme do místní malé prodejny. Tato ještě působila jako za starých dobrých časů „sámošek“, takže jsme se občerstvili a zpovzdálí na nás vykukovala věž místního kostelíku. Neodolali jsme. Byl sice zrovna v opravě, ale vidět byl báječně.

Nebudeme se kolem něj přece motat dlouho. Také nás trápila žízeň, a jak nejlíp poznáte místní prostředí? No musíte do něj zapadnout. A my se opravdu snažili. Došli jsme až na Palackého náměstí, tady už na nás čekala jedna restaurační zahrádka vedle druhé, dokonce nechyběla ani pravá italská restaurace, kde názvy pizzy vyvolávaly spíš záchvaty smíchu než myšlenku, že by si zde člověk něco objednal. Ale, neboť nás to tak dobře rozesmálo, tak jsme právě zde zkusili své štěstí. POTROUBLENÍ ITALOVÉ! Jak si to jako představují! Nemít točené pivo, při těch vysokých teplotách?! No tak to teda ne! V kapse se nám otevíral „žabokuch“, to tak nenecháme! Šli jsme tedy k další restauraci. NE! PROSTĚ NE! Pivo? Točené? NE! Je tohle město normální?

Žízniví jsme vytáhli naše zásoby vody. Utřeli jsme! Ale nevadí! Jdeme dál! A taky, že jo!

Během malé chvíle jsme už tedy uklidněni přicházeli na malé náměstíčko, které před námi otevřelo podívanou, téměř nevídanou. Nechyběl pomník Karla Havlíčka Borovského, objekt krásného Vlašského dvora, ale samozřejmě taky krásná přiléhající zahrada. A jak už bylo zvykem, všechny tyto pamětihodnosti byly vždy vystavěny na co nejvyšších bodech, aby byl na všechno z výšky dobrý výhled. To víte, nějak se to stříbro chránit muselo!

Tady opět začíná úžasná scéna spojená s turistikou. Řekl bych dokonce snad Nová scéna (smích). Místní anglicky hovořící turista byl opravdu velmi rozvášněn a otravoval snad úplně všechny kolem sebe, pokřiky a všemožné hloupé řeči, většinou na účet procházejících – také turistů! A já nevím, jak ho to napadlo, ale jak byl ve svém řvaní rozběhnutý, tak si vyhlídl i naši 4 člennou skupinku! No to neměl dělat, asi počítal s tím, že jsme Češi, a anglicky neumíme žblebtnout ani slovo. Chyba synku anglický!

Schytal to! A měl po prdeli! S Moraváky ani Čechy není radno si zahrávat! Takže jestli na něco ten chlapec bude dlouho vzpomínat, bude to Česká republika. Vždyť my vlastně podpořili místní kulturní zvyklosti, a jednoho šmejda odstřelili do dálky. Úspěch zaručen a s úsměvem na tváři jsme pokračovali dále krásnou zahradou, okukovali z výšky protilehlé památky, ke kterým směřovaly naše kroky.

Spousta krásných, romantických uliček, zákoutí, krásné dobové lampy. A jak tak procházíme od Vlašského dvora, tak se dostáváme až k muzeu Českého stříbra, které je umístěno v místním Hrádku Kutná Hora. Krásné místo, které ale příliš nevyniká, snad jen opět prostorem a svým umístěním, je odsud ještě lepší výhled na tu nádheru, ke které jsme mířili.

Šli jsme tedy dál, a protože partička jsme byli celkem všímavá, jako kdyby tušili, že dorazíme. Konečně místo, kde se točí pivo, a kde je normální, dobré, české jídlo! A jako třešinka na dortík se ulice, ve které jsme se nacházeli, jmenovala Smíškova. Toho smíchu bylo pro dnešek už opravdu hodně, ale něco ještě přece sneseme!

U místní Jezuitské koleje (to je ta velká podlouhlá budova na fotkách), se nacházela obří koule, kterou bylo možno točit. Vší silou jsme tuto monstrózní kouli roztočili a prchali před ní stejně jako Indiana Jones v upoutávkách na jeho šílená dobrodružství. Chyba! Tato koule je samozřejmě jištěna a jen tak se za vámi nevydá. Ale blbnout se dá opravdu všude! Odsud už zbývá jen několik kroků k cíli!

Procházeli jsme uličkou, pokukovali na celou oblast pod námi z hradeb, a užívali si konečně se blížící Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Tahle monumentální památka, to bylo opravdu něco. Podívaná pro oko, a hlavně opět ten okamžik, kdy stojíte s otevřenou pusou a zíráte, protože nechápete, jak se tohle mohlo vystavět. A ono mohlo! A díky za to! Opravdu skvost, a oprávněný zápis jako světová památka UNESCO!

Dlouho jsme nemeškali a už jsme byli uvnitř. Překrásné! Obří hlavní loď tohoto chrámu nás prostě nadchla. Obešli jsme celý okruh, a následovaly točité schody do dalšího patra, kde už na nás čekala výstava, která poukazovala na všechny zajímavé okolnosti výstavby a fungování chrámu. Pak už nám bylo všechno mnohem jasnější. Ještě jedna rychlá vyhlídka ze zpřístupněné terasy a v tuto chvíli jsme měli splněno.

Vyšli jsme úspěšně před chrám, ještě několik fotografií, malá odpočinková fáze pod stromem a hurá se občerstvit. Zasedli jsme vedle izraelských turistů a už si jen dopřávali odpočinku, dobíjení energie dobrým jídlem a pitím a rozjímáním nad vším, co jsme vlastně opět zažili a viděli.

Řeknu vám, další úspěšný výlet za námi! A už bylo jasné, kam nás nohy zanesou příště. Mířili jsme na sever! Ale o tom, až příště!

Mějte se krásně TripTipačky a TripTipáci!

Diskuse()

  1. David

    David

    autor článku

    V životě se řídím jednou úžasnou myšlenkou, a to, že kdo necestuje, jako kdyby nežil. A když k tomu ještě přidám myšlenku, která říká, že není čas, ztrácet čas, tak vás už asi nic nepřekvapí. Nebojte se změny! Třeba to budete právě vy, kdo začne díky našemu portálu cestovat, tedy žít!