Výlety

Vlčí hora 2019, aneb kdo chce kam, pomozme mu tam!

Úterní odpoledne bylo neskutečně teplé. Já sice v pondělí navrhla Dejvovi, abychom zůstali aspoň jeden den doma a lenošili. Jenže slunce tak krásně svítilo a hřálo, že by byl hřích zůstat doma.

Šmakuláda byl unavený z praxe, youtuberka Mája utíkala po škole točit další vlogy a slečna Kája pospíchala ke kadeřnici. Evička a Strejda Martin pracovali a paní Jonášová stále ještě trucuje. A tak jsme se na Vlčí horu vypravili jen my dva.

Sedli jsme do naší Berušky, vybaveni foťákem a kamerkou a rozjeli se do kopců nad Osek. Cesta až za Osek byla dobrá, horší to bylo, když jsme sjeli z hlavní silnice a vydali se serpentinami vzhůru na Dlouhou louku. Tady ta naše holka stará měla co dělat. Tohle stoupání bylo mnohokrát horší než to na Kostomlatskou zříceninu. Jedna zatáčka střídala druhou a po pár minutách jsme vyjeli z listnatého lesa. Na místě Pod Dlouhou loukou se nám rozprostřel výhled na Duchcov a ledvickou elektrárnu. Obdivujícně jsme tuto planinu jen minuli a stoupali dál do kopce. Minuli jsme hospodu Na Faře a kapli Nejsvětější srdce Ježíšovo. Dvě zatáčky, posledních pár metrů a cílová rovinka. Tady jsme zaparkovali auto a vydali se na Vlčí horu na rozhlednu, která byla zhruba kilometr daleko.

Dejv točil jako o život a já cvakala spouští fotoaparátu. Chvíli jsme šli po cestě, kterou lemovaly chalupy. Tady by se daly točit snad i pohádky. Chalupy byly krásné a kouzelné.

Na rozcestí jsme odbočili na polní cestu, která vedla podél lesa. Tady nás překvapila ještě místa pokrytá sněhem. Před námi se rozevíral obzor. Nejprve byla vidět jen louka a nebe. O kousek dál na nás vykoukla střecha nějakého stavení a vrchol kopce. Po několika metrech už byl vidět les a kopce v dáli a téměř celý dům. Šli jsme ještě kousek dál. Tady už jsme viděli do širokého okolí.

Pokochaní pohledem jsme se vrátili kousek zpátky na polní rozcestí, kde stojí velký dřevěný kříž a pokračovali směrem k televiznímu vysílači, který slouží jako rozhledna. Tady mě přešel humor, který mi ještě zbyl. Nesnáším výšky, už v Krkonoších u Pančavského vodopádu jsem měla velký problém. To jsem měla pod nohami pevnou zem. Tady mě čekala jen ocelová „děravá“ konstrukce patnáct metrů vysoká. Vylézt nahoru jsem se odhodlala bez váhání a překonala tak sebe samu. Stát na ochozu bylo děsné, jednou rukou jsem se držela zábradlí a v druhé jsem měla ten zatraceně těžký foťák. Odsud byl výhled ještě dál než od stavení. České středohoří v čele s Milešovkou, Litvínov a Záluží, Most s hrdě stojícím Hněvínem, elektrárna Počerady. Pořídila jsem několik roztřepaných fotek, jednu společnou s Dejvem a šup dolů. Nahoru člověk vyleze snadno, ale dolů je to horší. Kdo nemá strach z výšek, nepochopí.

Pod rozhlednou mi spadl kámen ze srdce. Ještě chvíli jsme se rozhlíželi a pak se vydali stejnou cestou zpět k autu. Cesta samá šiška, samý hrbol. No nebyla bych to já, kdybych se nezastavila a nezačala zkoumat parametry nastavení mého foťáku. A to jste věděli, že tam mám PRO režim? Vznikla ještě jedna série fotek a už jsme vyráželi zpátky k autu.

Krásné odpoledne v Krušných horách. Ještě nás čekala drsná cesta dolů skrz Dlouhou Louku. Serpentina kam se podíváš. Tak zase na viděnou na nějakém novém místě!

Autor článku
Jája

Jsem věčně hladová žena, která si klidně vezme i ponožky v létě! Umím se smát nahlas a jsem pro každou špatnost! A mám v hlavě zase nějaký nový nápad...

Mohlo by vás zajímat!