Úterní odpoledne bylo neskutečně teplé. Já sice v pondělí navrhla Dejvovi, abychom zůstali aspoň jeden den doma a lenošili. Jenže slunce tak krásně svítilo a hřálo, že by byl hřích zůstat doma.

Šmakuláda byl unavený z praxe, youtuberka Mája utíkala po škole točit další vlogy a slečna Kája pospíchala ke kadeřnici. Evička a Strejda Martin pracovali a paní Jonášová stále ještě trucuje. A tak jsme se na Vlčí horu vypravili jen my dva.

Sedli jsme do naší Berušky, vybaveni foťákem a kamerkou a rozjeli se do kopců nad Osek. Cesta až za Osek byla dobrá, horší to bylo, když jsme sjeli z hlavní silnice a vydali se serpentinami vzhůru na Dlouhou louku. Tady ta naše holka stará měla co dělat. Tohle stoupání bylo mnohokrát horší než to na Kostomlatskou zříceninu. Jedna zatáčka střídala druhou a po pár minutách jsme vyjeli z listnatého lesa. Na místě Pod Dlouhou loukou se nám rozprostřel výhled na Duchcov a ledvickou elektrárnu. Obdivujícně jsme tuto planinu jen minuli a stoupali dál do kopce. Minuli jsme hospodu Na Faře a kapli Nejsvětější srdce Ježíšovo. Dvě zatáčky, posledních pár metrů a cílová rovinka. Tady jsme zaparkovali auto a vydali se na Vlčí horu na rozhlednu, která byla zhruba kilometr daleko.

Dejv točil jako o život a já cvakala spouští fotoaparátu. Chvíli jsme šli po cestě, kterou lemovaly chalupy. Tady by se daly točit snad i pohádky. Chalupy byly krásné a kouzelné.

Na rozcestí jsme odbočili na polní cestu, která vedla podél lesa. Tady nás překvapila ještě místa pokrytá sněhem. Před námi se rozevíral obzor. Nejprve byla vidět jen louka a nebe. O kousek dál na nás vykoukla střecha nějakého stavení a vrchol kopce. Po několika metrech už byl vidět les a kopce v dáli a téměř celý dům. Šli jsme ještě kousek dál. Tady už jsme viděli do širokého okolí.

Pokochaní pohledem jsme se vrátili kousek zpátky na polní rozcestí, kde stojí velký dřevěný kříž a pokračovali směrem k televiznímu vysílači, který slouží jako rozhledna. Tady mě přešel humor, který mi ještě zbyl. Nesnáším výšky, už v Krkonoších u Pančavského vodopádu jsem měla velký problém. To jsem měla pod nohami pevnou zem. Tady mě čekala jen ocelová „děravá“ konstrukce patnáct metrů vysoká. Vylézt nahoru jsem se odhodlala bez váhání a překonala tak sebe samu. Stát na ochozu bylo děsné, jednou rukou jsem se držela zábradlí a v druhé jsem měla ten zatraceně těžký foťák. Odsud byl výhled ještě dál než od stavení. České středohoří v čele s Milešovkou, Litvínov a Záluží, Most s hrdě stojícím Hněvínem, elektrárna Počerady. Pořídila jsem několik roztřepaných fotek, jednu společnou s Dejvem a šup dolů. Nahoru člověk vyleze snadno, ale dolů je to horší. Kdo nemá strach z výšek, nepochopí.

Pod rozhlednou mi spadl kámen ze srdce. Ještě chvíli jsme se rozhlíželi a pak se vydali stejnou cestou zpět k autu. Cesta samá šiška, samý hrbol. No nebyla bych to já, kdybych se nezastavila a nezačala zkoumat parametry nastavení mého foťáku. A to jste věděli, že tam mám PRO režim? Vznikla ještě jedna série fotek a už jsme vyráželi zpátky k autu.

Krásné odpoledne v Krušných horách. Ještě nás čekala drsná cesta dolů skrz Dlouhou Louku. Serpentina kam se podíváš. Tak zase na viděnou na nějakém novém místě!