TripTip.cz - Nejlepší tipy pro cestování po Česku

 
Vysoký vodopád v Bělé pod Pradědem

Vysoký vodopád v Bělé pod Pradědem

Slovo dalo slovo, u pátečního oběda padlo rozhodnutí, že vyrazíme na výlet. Jako vždy stejná sestava trhlíků. Lucie a David. Tentokrát byl cílem Vysoký vodopád v srdci Jeseníků (Bělá pod Pradědem).

Ráno jsme úspěšně absolvovali cestu k autobusu, doplněnou o zastávku v obchodě pro nějaké ty pochutiny na cestu, samozřejmě nechyběla pořádná ostuda, kterou téměř vždy dokážeme vytvořit. Myslím, že si nás už i pamatují.

Zanedlouho na to, už jsme seděli v autobuse, a to teprve začala ta správná show. Víte, takové pití, které si položíte mezi sedačky, a doufáte, že při větším cuknutí autobusu nespadne, to je čiré bláznovství! Přímo naproti nám seděla paní ve středním věku, a myslím, že na naši spolujízdu nikdy nezapomene. Při první prudké zatáčce flaška vylítla a šup paní rovnou na nohy. Paní vypadala, že jí to vůbec nevadí, jen ten ďolíček na čele nějak ne a ne zamaskovat. Aby toho nebylo málo, čekala nás jízda s touto paní až do Vrbna pod Pradědem, během této jízdy jí byla noha málem amputována, protože nám flaška vylítla ještě jednou. To už jsme se neudrželi od smíchu. Samozřejmě jsme se omluvili. Úsměvné na celé této situaci byla část, kdy paní vystupovala – myslím, že si na vzduchu velmi oddychla – a ještě nám popřála pěkný den. Na cestách vždy potkáváme zajímavé lidi.

Pár minutek po vystoupení této paní jsme vystupovali i my, byli jsme totiž na samotné Hvězdě nad Karlovou Studánkou, odsud kyvadlem až na Ovčárnu a přesně tady startuje naše dnešní putování. Vydali jsme se svižným krokem k rozcestí, které vede ke Švýcárně. Bylo to pěkných 2,5 kilometru a mezi tím jsme se samozřejmě dobře bavili. Ochutnali jsme místní pramen vytékající z nevzhledné trubky. Je pravda, že turisté neznalí místních podmínek by se z něčeho takové nenapili. Je pravda, že jsem chvíli taky váhal, ale Lucie tomu všemu nasadila ten správný tipec, a řekla, že když už je tady, tak to koštne, i kdyby to dopadlo jakkoli. Asi všichni tušíte, že etuda se záchodem se samozřejmě nekonala. Abych pravdu řekl, tak místní pramen je na 100% čistší než všechny ty vody v plastech, které denně bumbáme.

Na rozcestí ke Švýcárně jsme se zastavili, obdivovali jsme Praděd, který jsme už viděli, padla nějaká ta fotka a už jsme si to šinuli dál. Nová místa, nové cesty, nové zážitky. Tak se dala pojat celá naše další cesta. Nádherná panoramata, výhledy, v dálce řádila nejspíš i bouřka, neboť krásně párkrát zahřmělo. Mimo to nad námi téměř neustále kroužilo letadlo. Nejspíš už nás zase hledali (pozn. redakce, asi kvůli Dastymu – smích).

Po dalších 2,5 kilometrech jsme stáli před malebnou chatou Švýcárna, která nabízí turistům na dlouhou dobu poslední místo široko daleko, kde se můžete občerstvit a vykonat všechny ostatní potřeby v kulturním prostředí. Není nad to odskočit si v přírodě, ale to není pro každého, a někdy to prostě situace moc neumožňuje. Na této chatě se vám bude líbit především to provedení. Je to typická horská chata, na které nejsou sice ty nejmodernější vstupní dveře, dokonce tady nenajdete ani nejnovější výstřelky moderní techniky, ale pokud jste milovníci „rajzování“ tak vám to svým způsobem bude úplně jedno.

Osvěženi a vyčůráni jsme během chvilky vyráželi dál, a tady začíná další správné peklíčko. Ztratili jsme se. Ne nebojte, nic zásadního, jen asi zacházka o pár stovek metrů. V průběhu těch několik set metrů jsme potkali další skupinku nadšenců, kteří zabrali místní trávník pro relax. Mimo to nechyběl ani zdejší nadšený fotograf, který za snímek vybíral 5 Kč (asi levný kraj, anebo množstevní sleva, těžko říct).

Došli jsme na rozcestí, kterému místní říkají Slatě. A teď kudy tudy do Bavorova. Řečnická otázka, nad kterou zůstává rozum stát. A nám stály rozumy rovnou dva. Červená nebo modrá. To byla otázka za zlatého bludišťáka. Nakonec všechno rozsekli turisti přicházející po červené turistické značce. A nakonec ta technika zvítězila. Mapové podklady nám jasně řekli, že jdeme blbě a museli jsme se vracet až na Švýcárnu. Tady jsme už byli mnohem chytřejší. Vyhlídl jsem si starší dvojici turistů, a to byla sázka na jistotu. Opravdu znali místní prostředí a dobře nám poradili. Cestu dlouhou dalších 2,6 kilometrů už jsme absolvovali s naprostým nadšením. Toto nadšení akorát tak úplně nesdílela Lucie. Narazili jsme na podmáčené plochy, po deštích, které poslední dny trápili celé Jesenicko. Nateklo nám aj tam, kam nemělo natéct. Trocha vulgarismů v té krásné přírodě, drobátko nervy na dranc, ale ten obrat v situaci asi ještě nechápu do teď. Znáte to, ženský jak něco není úplně tip top, to je průšvih na druhou. A u Lucie to v tomto případě zafungovalo přesně obráceně. „Mám natečeno do bot, tak teď už je to jedno! Jdeme dál!“. Tak to jsem nečekal. No a tím pádem bylo jasné, že vodopády prostě uvidíme!

Smích, hlášky, obyčejné řeči, a to všechno namícháno i inteligentními poznámkami na život. To všechno byla úžasná cesta tou nejkrásnější přírodou, která široko daleko nemá obdoby. Došli jsme až k první šikaně, která znamenala prudký sestup svahem až na Milionovou cestu, k bodu Nad Vysokým vodopádem. Ale to, co přišlo poté, to nemělo chybu. Čekal nás další sestup svahem, tentokrát ještě horším, kluzké kameny, nasáklé podloží, jehličí. Prostě pravý survival. I toto všechno jsme zvládli. Bylo to nejhorších 500 metrů za poslední měsíce a řeknu vám, ten výsledek stál za to. Viděli jsme to nejkrásnější místo, které je lidmi téměř nedotčeno a zachovává si své kouzlo, tajemno.

Perličkou celého výletu byl okamžik, který vypadal v jedné chvíli velmi vážně. Lucie měla menší nehodu. Jeden kámen, který si v cíli před vodopádem leží už mnoho desítek let, se prostě rozhodl, že zrovna dneska, bude děsně klouzat. A takový kluzký kámen, to už není moc sranda. Z běžného kroku na tomto kameni Lucii podjely nohy a pád byl na světě. V ten okamžik jsem zkoprněl. Naštěstí to dopadlo, jak nejlíp mohlo. Dvě odřeniny a jedno „móňo“ u zadku. Taková je bilance tohoto pádu. Když tuto příhodu píšu, snažím se z toho dělat trochu legraci, ale v ten moment toho pádu mi problesklo hlavou, jen ať si nic nezlomí a hlavně ať to neodskáče hlava. Uff.

A co byste čekali po takovém pádu? Že by nějaký respekt před skalisky u vodopádu? Ani náhodou. Ošetřili jsme vzniklé ranky – není nad heřmánkové vlhčené ubrousky, a Lůca už se drala jak tygr nahoru proti proudu vodopádu. Je to rebelka. Vzniklo zde několik krásných fotografií, a byl z toho zážitek na další dny dopředu.

Cesta nazpátek už byla v duchu největší opatrnosti a naštěstí jsme vše přestáli bez další újmy na zdraví. Šup přes svahy, rovnou ke Švýcárně až na Ovčárnu. Zpáteční cesta znamenala jistou únavu, stav, kterému říkám duší zcela nepřipraven, protože přicházel smích, který nedával smysl, ale byl to ten nejlepší stav euforie v těle. No a závěr už netřeba doplňovat – rychlými kroky do Hotelu Volareza na Ovčárně, kde jsme si dali pivo a jen rozjímali nad zážitky. Nejlépe se tady ubytovat a vůbec se už nevracet. No, třeba příště!

U dalšího putování s TripTipáky napočtenou.

Diskuse()

  1. David

    David

    autor článku

    V životě se řídím jednou úžasnou myšlenkou, a to, že kdo necestuje, jako kdyby nežil. A když k tomu ještě přidám myšlenku, která říká, že není čas, ztrácet čas, tak vás už asi nic nepřekvapí. Nebojte se změny! Třeba to budete právě vy, kdo začne díky našemu portálu cestovat, tedy žít!